De_tsch je věčný

29.06.2017

Během několika jarních měsíců dokázal De_tsch poručit lecčemu, dešti ovšem nikoli. Pár dní po deštivém zahájení v Liberci nás tak čekalo teplotně chladné zakončení v Praze, kde se déšt mísil se smíšenými pocity pořadatelů. Jak při své závěrečné řeči zmínil ředitel Goethe Institutu, Dr. Berthold Franke, na konci Kulturního jara jsou všichni členové organizačního týmu vyčerpaní, ale šťastní. Pokud bychom uplynulé měsíce hodnotili čistě kvantitativně, v počtu akcí bychom se už dostali do kategorie "nepočítaně". Největší pražskou událostí, jež navíc potrvá ještě celé prázdniny, je výstava Gerharda Richtera, který Prahu také poctil svou osobní návštěvou. Několikrát během večera zaznělo spojení "největší žijící umělec", což je samo o sobě dostatečně přímočarou pozvánkou na Richterovu výstavu. Léto navíc přímo vybízí k propojení lásky k umění a cestovatelské vášně - Gerhard Richter do konce srpna vystavuje také v drážďanském Albertinu, kde jsou nyní k vidění jeho nejnovější díla.

Samotné zahradní slavnosti předcházelo odpoledne na německém velvyslanectví, kde se osobně setkali všichni, kdo spoluvytvářeli letošní jarní program. Na jednom místě se konečně potkali lidé, díky nimž ožívá kulturní scéna i ve městech, které si primárně spojujeme s těžkým průmyslem (Ostrava či Ústí nad Labem), univerzitním studiem (Olomouc) nebo sportem (Liberec). Zde začalo být na první pohled zřejmé, že současné dění v českých městech zásadně ovlivňují mladí lidé, kteří často sbírají zkušenosti za běhu a uvádějí do pohybu i struktury, s nimiž dosud nebylo možné hnout. Navíc se ukázalo, že opravdu stačí několik měsíců na to, abychom si někoho zamilovali a chtěli s ním udržovat další vztah i poté, co se všichni vrátíme domů z jarního tábora.

I když byla závěrečná zahradní slavnost naplánována na jeden z prvních letních dnů, každý řešil především to, jak se zahřát. Žádné De_tsch dečky pro návštěvníky připravené nebyly, a tak přišel čas na espresso martini, jehož nedílnou součástí je voDe_tschka. Kávu tentokrát vařil i duchovní otec celého konceptu pojízdného Rixboxu, Hossein Eggebrecht. Ten naposledy dohlédl na své dva mladé padawany, Jakuba a Báru, kteří nyní mohou vyprávět, jak těžká je práce v gastronomii, ač schovaná ve sladce mátovém karavanu, a jaké to je, přivážet do českých měst berlínskou kávu. Ke kávě se naučili vařit chilli, čili zkušenost jako blázen. A ač Jakuba spíš než v zástěře nejčastěji uvidíte na pódiu s kapelou Cold Cold Nights, nebojte se od něj přijmout pozvání na kafe.

Na zahřátí dalších smyslů byl připraven hudební program, který posluchače postupně vtahoval do nových rytmů a rozhýbal studená těla. Jako první vystoupil Pěvecký sbor Úštěk, který na pódium doprovodil pejsek Lucky, snad aby koncert proběhl šťastně a bez jediného uštěknutí. Následovalo vystoupení Doreen Kutzke, která překvapila svou moderní kombinací písničkářství a jódlování. Multižánrová umělkyně, která dokonce vede školu jódlování v berlínském Kreuzbergu, tentokrát zpívala anglicky a vedle vlastních Liebeslieder přezpívala také básně Sylvie Plathové. V době, kdy si spolupracovníci Goethe Institutu ulítávali na héliových balóncích, pódium ovládl Black Jazz Band Josefa Feča, který tentokrát doprovázela berlínská zpěvačka Michelle Palka. Jedním z nejpůsobivějších momentů byl její duet s Erikou Fečovou, v němž se šťastně střetly dvě odlišné ženské a hudební energie. Závěr večera patřil Mo Loschelder, jež je považována za jednu z klíčových figur berlínské elektronické scény 90. let. Mo není pouze slavnou Djkou, ale také malířkou a jednou z žaček Gerharda Richtera, čímž se vracíme opět na začátek tohoto textu. Jak byste sami volili největšího žijícího umělce?

autorka: Barbora Langmajerová