Gerhard Richter a šedý půvab nahodilosti

29.05.2017

Národní galerie v Praze představuje první českou retrospektivu Gerharda Richtera, který patří k nejoceňovanějším umělcům současnosti. Za podobou výstavy, která je průřezem takřka šedesáti let malířské práce, stojí kurátorská práce Jiřího Fajta a Mileny Kalinovské ve spolupráci se samotným autorem a jeho studiem. Pražskou expozicí nás provází tenká šedá linie, která nám ukazuje Richterovo dílo ve všech jeho kontrastech a proměnlivosti.

Gerhard Richter se v první řadě věnuje malbě, jejíž možnosti napíná do všech myslitelných směrů a ohmatává ji na místech, kam se mnozí jeho kolegové neodváží ani pohlédnout. Návštěvníka výstavy možná překvapí, že je pod všemi díly podepsán jediný člověk, který je ve stejném roce schopen vytvořit fotorealistickou malbu i čistě abstraktní obraz. Jeho rukopis se ale nemění a nalezneme ho na obrazu lebky, která by se mohla vyjímat na plátnech starých mistrů, ale i na obrazech všedních předmětů, jako je židle nebo toaletní papír. Vodítko, jehož se můžeme držet po celou dobu výstavy, má šedou barvu, která je podle Richtera "ideální barva pro lhostejnost, tichost, zoufalství" a ukazuje svou variabilitu od jednobarevných pláten až po intimní portréty. Tváří výstavy se stala dcera Betty, která je přítomná jak na titulním obrázku z roku 1977, tak na Richterově ikonickém díle z roku 1988, na němž se k divákovi otáčí zády a hledí směrem k šedému plátnu.

Odvrácený pohled do minulosti

Odvážný umělecký přístup občas vzbuzuje také nepochopení a kritiku, jako v případě Richterova obrazu Strýček Rudi, který je stále jednou nohou zavřený v depozitáři. Jediný Richterův originál na území České republiky byl věnován lidickému památníku, obraz nacistického vojáka ale narážel na odpor návštěvníků. Pro Richtera se přitom jedná o zásadní moment vyrovnávání se s rodinnou historií. Zatímco jeho otec a strýc sloužili v armádě, Richterova teta Marianne trpěla schizofrenií a stala se obětí nacistického eugenického programu. Obraz Pan Heyde ukazuje rozostřenou tvář psychiatra, který plánoval systematické vyvražďování nevinných lidí, a jehož identita byla odhalena až v roce 1959.

Atmosféru válkou zničeného Německa neilustrují pouze obrazy s jasně válečnou tématikou (černobílé malby bojových letounů, letecké pohledy na německá města či zmíněné obrazy spjaté s rodinnou historií), ale také úvodní portréty 48 slavných západních bílých mužů, jejichž vážné pohledy vás sledují při příchodu do paláce Kinských. S výběrem významných osobností moderní doby, můžete nesouhlasit, ilustruje však, jaké mužské vzory si tehdy vybírala poválečná generace.

Dle Jiřího Fajta je Gerhard Richter obsedantně posedlý vyrovnáváním se s minulostí, ať už se jedná o vlastní prožitky nebo zásadní události, které na autora silně zapůsobily (v 70. letech byl fascinován teroristickou Frakcí Rudé Armády, k níž se obrací ve svém abstraktním díle Gudrun). Richter ovšem nechce, aby jeho dílo působilo didakticky, a zdůrazňuje spíše jeho humanistické poslání. Skutečnost, že existují témata, která svým významem přesahují faktografickou zmínku v učebnici, podtrhuje umístění malé části výstavy do Anežského kláštera. Zde se nacházejí čtyři abstraktní malby, jejichž předlohou byly fotografie z vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Realistické ztvárnění zde zmizelo pod vrstvou abstrakce, která z pohledu autora lépe reflektuje tíži, jež v nás vyvolávají zdokumentované hrůzy. Působivý je též skleněný objekt, v němž se odráží architektura kláštera, a který v odpoledním slunci sám vrhá odlesky do sakrálního prostoru.

Abstraktní a realistické vrcholy

Volné přechody mezi realistickou malbou a abstrakcí se projevují také na Richterových obrazech krajiny, slovy malíře je nakonec všechno abstrakce, když se díváme hodně zblízka. Hory jsou realistickým zobrazením horských štítů, které ovšem při bližším pohledu odhalují abstraktnější motivy, obraz Skála je naopak abstraktním dílem, v nichž ovšem s trochou fantazie můžeme skutečně vidět skalní masiv. Je to právě Richterova krajinomalba, která v poslední době přilákala největší pozornost médií. Obraz ledovce plujícího na mořské hladině byl vydražen v přepočtu za téměř 552 miliónů korun a stane se také součástí Richterovy pražské výstavy.

Peníze a zkáza

Přes horentní sumy, za něž se jeho obrazy prodávají, nemá Gerhard Richter umělecký trh rád. Částky, které sběratelé za jeho díla platí, sám komentuje s neskrývanou skepsí a fungování trhu narušuje tím, že pracuje s editovanými a znovu reprodukovanými originály. Některé obrazy vystavované v Národní galerii jsou tak právě edicemi původních děl. Richter je zároveň známý záměrným ničením svých obrazů, které by dnes měly obrovskou hodnotu. Stejný osud měl údajně čekat i obraz Září, který je v Národní galerii rovněž k vidění, a jež reflektuje teroristické útoky z 11. září 2001.

Nejaktuálnější směřování Richterova díla ilustrují drobné, čistě abstraktní malby v závěru výstavy, a také obrazy tvořené barevnými pruhy, jež vznikly digitálním tiskem a na diváka působí skoro hypnotickým dojmem. Nejčerstvější díla Gerharda Richtera jsou v současné době k vidění v Kolíně nad Rýnem a v květnu se stěhují do Drážďan, Richterova rodného města. A jelikož jaro je časem výletů, Národní galerie a Staatliche Kunstsammlungen Dresden budou nabízet zvýhodněné vstupné návštěvníkům, které bude zajímat Richterovo dílo v celé jeho šíři. V Praze mohou milovníci umění navíc srovnat tvorbu Gerharda Richtera a Eberharda Havekosta, jehož nejnovější malby vystavuje Galerie Rudolfinum pod názvem "Logik". Předtím ale zapomeňte na logiku a nechte se ovládnout náhodou a nepředvídatelností Gerharda Richter a jeho malby.

Teaser:

Ema, Betty, Gudrun, Rudi... to jsou jména, která byste měli znát, chcete-li se orientovat v současné malbě. I když někteří z nich nebudou opětovat vaše pohledy, čekají na vás v Národní galerii v Praze, na výstavě Gerharda Richtera.


autorka: Barbora Langmajerová