Liebe. Libertad. Liberec.

22.06.2017

Poprvé jsem přijela do Liberce zrovna v době, kdy se tu konalo ono neslavné mistrovství světa v klasickém lyžování. Můj tehdejší kluk mě vzal na rande na Ještěd, stříbrnou vesmírnou loď, kterou miluje snad každý liberecký muž, a celé řádce prvních hubiček nejspíš předcházely sladké řeči o Hubáčkovi. Až na to, že když jsem tu byla poprvé, přes mlhu a závěje sněhu nebylo vidět na krok. A vymyslet alternativní plán na schůzku tehdy nebylo nic jednoduchého. Liberec se prezentoval jako město sportu a kultura byla vnímána jako zbytečný luxus pro pár nešťastníků, kteří mají dvojku z tělocviku. Filmy se tu promítaly jen v multiplexech v obchodních centrech a město drželo prvenství ve velikosti obchodní plochy na počet obyvatel. Na vysokoškolských kolejích přežíval klub Vlak, což byla jediná funkční scéna, kde se daly pořádat menší koncerty. A když provozovatelé museli klub uzavřít po stížnostech studentů, kteří neměli dostatek klidu na spánek a na učení, nálada libereckých hudebních fanoušků se propadla níž než teploty v Jizerkách.

Zdá se ale, že ty nejtišší časy má Liberec už za sebou a dnes je slyšet čím dál více hlasů za oživení zdejšího kulturního dění. Nyní tu dokonce každý měsíc vychází kulturní přehled Živá kultura = živý Liberec, který vydává knihkupectví Fryč. Ten ve městě také podporuje pouliční umění, např. Svátek hudby, který mě uvítal hned při příjezdu do města. Součástí hudebního programu byl mimo jiné koncert skupiny Tres Udos, která podivuhodně propojuje mexické rytmy se švejkovskou povahou a kapkou černého sudetského humoru. Jedním z libereckých señorů je i Petr Hubáček, jehož dědeček navrhl ikonický vysílač Ještěd, ale také obchodní dům Ještěd, o kterém Paulie Garand zpívá jako o žlutém úlu. OD Ještěd, liberecký ekvivalent pražské Kotvy, byl zbourán v roce 2009, aby uvolnil místo pro nové, větší a sterilnější obchodní centrum Forum. To mimochodem vynalezlo zcela inovativní strategii, jak znepříjemnit rozjívené mládeži ve shlukování před hlavním vchodem - z reproduktorů tu nepřetržitě zní vážná hudba. Kdyby tu místo klasického orchestru pouštěli Tres Udos, dosáhli by zřejmě zcela opačného efektu a to shlukování všech generací, které chtějí letní večery trávit pod širým nebem.

Tres Udos nezahráli před obchoďákem, ale na letní scéně nad Frýdlantskou ulicí, která se stává centrem alternativní kultury. Její podhoubí vyrůstá ve vlhkých stěnách městského kina Varšava, které zde fungovalo sto let, ale vinou nešťastné přestavby v 70. letech sem začala pronikat voda. Houby, které začaly budovou prorůstat, připravily město o biograf a v Liberci vyrůstala mladá generace lidí, pro níž se symbolem volnočasové zábavy stalo poflakování v obchoďáku a sledování filmů v klimatizovaných sálech multiplexů. Naštěstí ale i v Podještědí existuje skupina staromilců, kteří možná netráví celou zimu na běžkách a celé léto na kole a sdružili se pod hlavičkou spolku Zachraňme kino Varšava. Kinosál dnes sice vypadá stále neutěšeně a promítá se zde jen při zvláštních příležitostech, ve foyer ale funguje kavárna, jejíž káva obstojí v pražské i berlínské konkurenci (kterou v Liberci opět ztělesňoval mátově zelený Rixbox). Krásný interiér kavárny přitom stačilo pouze očistit od nánosů špatných přestaveb a nabídnout kavárenským povalečům pohled na nádherný strop. Místo vstupenky do kina tu získáte vstupenku do doby, kdy byl Reichenberg stále ještě bohatým průmyslovým městem. 

Ve spolupráci s kinem Varšava, mobilní architektonickou kanceláří MAK! a studenty z Technické univerzity v Liberci vznikl návrh na oživení plácku nad Frýdlantskou ulicí, jejíž doménou je památný buk, pod jehož větvemi se můžete schovat před deštěm i před sluncem, a to i s početnou skupinou kamarádů. Během několika dní tu vzniklo místo na koncerty i promítání, na čtení na lehátku, na dětské hry i na posezení u piva. Bujaré setkávání tu má přitom svou tradici, už dávno zde fungoval studentský klub, na jehož střeše se odehrávaly koncerty. A děti, které v devadesátých letech sbíraly pogy a hrály Mortal Kombat, mohou svým rodičům jen závidět vzpomínky na tuto divokou éru.

Mortal Kombat si v Liberci můžete zahrát i dnes a to v baru Vokno, které nedávno zrekonstruovali Mjölk architekti. Na místě temné putyky vznikl prostor, jenž za letních večerů nabízí posezení na dvoře i na ulici (zde navíc s výhledem na Živý dům Bořka Šípka, který vás svým stylem opět přenese do doby, kdy se nosila trvalá a špatně padnoucí oblečení). Mjölk ovšem v Podještědí nečeří jen pivní hladinu, architekti jsou známí také svými intervencemi ve veřejném prostoru, například stavbou sauny na liberecké přehradě. Liberec, který býval ještě před pár lety sportovním městem, jež dohlédlo nejdále do Jizerek, se nyní stává místem, kde se věci konečně dějí. I tady už najdete komunitní zahradu, coworkingové centrum KultiVar a nebo industriální Výzkumák, který kromě baru a kulturního prostoru nabízí také skejtovou halu. Kdyby nám průtrž mraček nepřekazila zahradní slavnost, řekla bych, že se zdá, že v Deštěrci dnes ani neprší tolik jako dřív.

autorka: Barbora Langmajerová