Plavky ždímejte do výlevek

22.06.2017

Mou nejoblíbenější budovou v Liberci, snad jen po ikonickém Ještědu, jsou bývalé lázně Františka Josefa I. Budova byla postavena k 50. výročí vlády starého mocnáře a ve své době se jednalo o technicky propracovanou stavbu se všemi vymoženostmi, jaké taková lázeňská budova potřebuje. Lázně sloužily svému účelu až do roku 1990 a místní dodnes vzpomínají, jak sem chodili na plavání pod dohledem soudružky učitelky. Od té doby budova několikrát změnila majitele a postupně chátrala, dokud ji opět nekoupilo město a nepustilo se do její rekonstrukce. Zvažovalo se i znovuobnovení lázeňské tradice, tento nápad ovšem ztroskotal na investorech a bylo potřeba nalézt budově novou funkci. Řešením se ukázala spolupráce s Oblastní galerií a návrh na přestavbu lázní na výstavní prostor. 

Přestavby se ujal architektonický ateliér SIAL a výsledek je natolik vydařený, že byl v roce 2014 oceněn Grand Prix architektů. Z budovy zmizely kachličky, skříňky i bazénová vana, která byla nevratně poškozená a bránila v proměně ve funkční galerijní prostor. Halu s bazénem tak nahradila prosklená podlaha, která prostor rozdělila na dvě výstavní plochy. Na dně v tuto chvíli najdete fotografie Jürgena Großeho, na hladině přitom zbyl prostor na slavnostní zahájení Kulturního jara. Historickou budovu doplnil moderní depozitář obložený eloxovaným hliníkem, a tak už z dálky připomíná nedobytný trezor, v němž se skrývají galerijní poklady. Novostavba zároveň plní i další užitnou funkci a kromě depozitáře se zde nachází i fotoateliér a restaurátorská dílna. Na zadní straně historické budovy přiléhající k zahradě přibyla moderní přístavba, která rozšiřuje prostor kavárny a v podzemním podlaží vzniklo zázemí pro edukativní programy. Už původní architektonický návrh pracoval se členitým terénem, do kterého byla budova zasazena, a tak se tu sice ocitáme pod úrovní ulice, ale zároveň odtud vcházíme přímo do galerijní zahrady. Pro milovníky designu je malým bonusem také písmo a orientační systém od Studia Najbrt (mimo jiné autorů vizuálního stylu De_tsch), které ve svém návrhu vycházelo nejen z německé tradice města, ale především z původního písma, které najdeme na fasádě budovy. Staromilci si snad postesknou, že lázně už neslouží svému původnímu účelu, na druhou stranu se proměnily v multifunkční prostor, který kromě výstav může hostit také koncerty, módní přehlídky, design market a nebo svatby. A komu přeci jen chybí koupání v historickém interiéru, může se vydat na výlet do Ústí nad Labem, jehož městské lázně byly postaveny na základě návrhu stejného vídeňského architekta, Petra Paula Branga.

V současné době se můžete v lázních vypravit Mezi lesy v doprovodu německé umělkyně Birgitt Fischer. Ta zde představuje také své starší práce, jako jsou česko-německé slovní páry dokazující propojenost obou jazyků, zejména v pohraničí. Sama autorka pochází z německo-francouzského pomezí a svou zkušenost ze života na hranici přenáší také do bývalých Sudet. Pro autorku je typická práce s geometrickými motivy a optickými rastry, v žádném z jejích děl ovšem nechybí jemný humor, ať už se jedná o návrhy moderních krojů nebo stylizované, takřka popartové, "portréty" stromů. Nakolik se zde používá jedna Schablone a nakolik výsledné dílo působí jako Kitsch, musíte posoudit sami.

Pod skleněnou podlahou se skrývá německý umělec Jürgen Große, který už desítky let vyráží nad ránem do berlínských i pražských ulic a na svých fotografiích zachycuje momenty, které se jinak ztrácejí v civilizačním šumu. Většina lidí prochází bez povšimnutí kolem nesmyslů ve veřejném prostoru, které nás nutí měnit trasy či chování ve městě, aniž bychom se ptali, proč tomu tak je. Große na svých fotografiích zachycuje proměny města v jejich zábavné nedokonalosti a permanentní rozestavěnosti. V současnosti jej už tolik nefascinuje street art, ale spíš budovy zahalené do lešení a plachet, pod nimiž se může dít a skrývat leccos.

Naproti přes křižovatku se nachází další budova z přelomu 19. a 20. století, Severočeské muzeum. Tam nyní najdete podmalby na skle od znovuobjeveného umělce Vincence Jankeho, který byl dlouhá léta považován za augsburského malíře, ač pocházel ze Skalice u České Lípy a zemřel v Novém Boru. Podmalby na skle jsou obecně považovány za lidové umění, jemuž se často věnovali zruční řemeslníci, kteří ovšem nebyli vyškolenými umělci. Tomu odpovídá i výběr motivů, jež mají přímočaře promlouvat k nižším vrstvám obyvatelstva a zkrášlovat vesnické interiéry, kde plnily estetickou i náboženskou funkci. Vincenz Janke se ovšem na rozdíl od svých kolegů pouštěl i do náročnějších motivů a technik, jako jsou například efektní díla se zrcadlovým pozadím. A pokud by vás snad při pohledu na vystavovaná díla napadlo, že byste něco takového zvládli také, můžete přijít na červencový workshop, kde si můžete sami vyzkoušet, jak taková podmalba vzniká. V roce 2018 se pak výstava přesouvá do Augsburgu, kde malíř strávil většinu svého života a zároveň jej k Liberci pojí úzké partnerství.

V Liberci se říká, že pokud vidíte Ještěd, bude pršet. Pokud ho nevidíte, znamená to, že už prší. Přesně to se stalo na oficiálním zahájení, kdy po horkém dni přišla průtrž mračen, která zcela odřízla dvě tak blízké instituce jako je Severočeské muzeum a Oblastní galerie. Kdo se ale odvážil přeběhnout z vernisáže výstavy Vincence Jankeho na oficiální zahájení Kulturního jara, mohl si dát na zahřátí berlínskou kávu a osvěžit se při poslechu vokálního uskupení Marika Singers a následně augsburského bigbandu Jazz Tube. Kdo si nedokáže představit večírek bez hitu Sex Bomb, mohl si ho tento večer poslechnout hned ve dvojím provedení a připít si na příjemný večer nebezpečně dobrým espresso martini. Konec večírku v hotelovém pokoji od kreativního studia SKUBB zas vydá na jiný příběh.

autorka: Barbora Langmajerová