Ústi a pojď: S architekty za lepší pěší zónou

11.05.2017

V ústecké galerii Hraničář se zabydleli studenti a architekti, aby společně navrhli zlepšení veřejného prostoru podél Masarykovy třídy v centru města. Hraničář hostil deset rezidentů, kteří přespávali v galerii, myli se v Městských lázních a pracovali na svých projektech, které by měly přinést čerstvý vítr do bloku socialistické výstavby, jež v dnešní době ztrácí svou funkci i přitažlivost. Na rezidenčním pobytu se sešli studenti z ústecké Fakulty umění a designu, z liberecké Fakulty umění a architektury a rumunsko-italská dvojice, která je v současné době na stáži v libereckém architektonickém studiu Mjölk. Průvodci jim byli Adam Wlazel a Kateřina Vídenová z mobilní architektonické kanceláře MAK! a Alexander Römer s Joanne Pouzenc z berlínského studia ConstructLab.

Každý, kdo začne zkoumat architekturu a městské plánování v Ústí nad Labem, musí vycházet ze základní premisy, že Ústí je divné město. I když zrovna stojíte před nakloněným kostelem nebo domy ztrácejícími se pod reklamními poutači, pravděpodobně neustále vidíte zelené svahy, které město obklopují a dodávají naději i lidem, kteří bydlí v ulici U Chemičky. Přírodní scenérie také připomíná dobu, kdy Ústí bylo jen menším městem obklopeným lesem a vinicemi.

Překotná industrializace v druhé polovině 19. století přinesla zásadní změny ve fungování a podobě města, které se stalo důležitým průmyslovým a obchodním centrem, čemuž musela odpovídat také infrastruktura a moderní výstavba. Další radikální zlom přinesla 2. světová válka, kdy se Ústí coby strategický uzel stalo cílem bombardování, po němž v centru zůstaly prázdné proluky a právě zmíněná nakloněná věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Více než dvě třetiny původních obyvatel Ústí byli Němci, kteří byli po válce odsunuti, a město tak ve svém vývoji přišlo o kontinuitu, kterou centrální plánování nedokázalo napravit. Postupně navíc začal upadat význam města coby průmyslového a dopravního centra a kromě nápravy nejvážnějších ekologických škod se městu doposud nepodařilo nalézt nový smysl života. Jako v krizi středního věku závistivě nahlíží na mladší a krásnější konkurenty, stěžuje si na ztracené ideály a svou nejistotu by nejradši překrylo několika blýskavými tretkami, které snad na chvíli rozzáří šeď všedního dne, ale o nadčasové kráse nemůže být ani řeč. Ani to víno se tu už dávno nepěstuje.

I dnes tvoří zhruba čtvrtinu rozlohy města nevyužívané nezastavěné plochy, které připomínají nezhojené jizvy, kterých si místní už dávno nevšímají. S tím úzce souvisí i dnešní podoba Masarykovy třídy, jež byla lemovaná německými domy, které po válce stihla demolice. Na jejich místě vznikla tehdy moderní socialistická zástavba, která přinesla i nový typ a estetiku veřejných prostranství. Realita ovšem nenásledovala socialistické plány a pěší zóna dnes zeje prázdnotou: vydlážené prostranství lemují poloprázdné květináče a zavřené obchody a kromě dětí, které si chtějí hrát venku, sem většinou zabloudí jen pejskaři a obyvatelé zdejších paneláků, kteří tudy jen co nejrychleji spěchají do svých útulnějších domovů. A zatímco část budov přiléhající k rušné silnice je přeplněná reklamou a dalším vizuálním smogem vycházejícím z lidové tvořivosti, pěší zóna je šedivým prostorem, kde se necítíte doma ani přes blízkost stejnojmenného klubu.

Studenti při svých návrzích vycházeli z těchto nesnadných podmínek, zároveň se ale mohli inspirovat prací architektů, kteří se ve své práci věnují veřejnému prostoru. Dvorními architekty Česko-německého kulturního jara jsou Adam Wlazel a Kateřina Vídenová, kteří si ke své architektonické intervenci sami vybrali proluku na Masarykově třídě, kde v průběhu uplynulého týdne vznikalo dětské hřiště (to už je ale jiný příběh). Kromě nich konzultovali studentské práce také architekti z berlínského studia ConstructLab, kteří se sami soustředí na jednoduché zásahy do veřejného prostoru. Práci ConstructLab představil Alexander Römer, který se ústeckou krajinou sám nechal zlákat k městskému kondičnímu běhu a mohl tak pozorovat Ústí v takové podobě, jakou většina návštěvníků nejspíš ani nezahlédne. S otevřenýma očima a roztaženými plícemi tak odhalil město, které je zajímavé tím, jak je skutečné, nestaví na odiv pár načančaných historických budov na místo reálného života a těžké práce, která se s ním často pojí. V kontrastu s nádhernou přírodou tak vytváří smíšené pocity, které snad může vyvolávat silnější inspiraci než půvabný skanzen pro turisty.

Berlínský ConstructLab je neformálním společenstvím lidí nejrůznějších profesí, které spojují společné zájmy a projekty. Již před více než deseti lety tak navrhli například francouzský pavilon na benátském bienále s názvem Metavilla, která byla pro zájemce po dobu tří měsíců otevřená k pobytu, tvorbě i společnému obědu. Z podobného nápadu vycházela i rekonstrukce parku v belgickém městě Mons, které se na jeden rok stalo Evropským hlavním městem kultury. Zde vznikla provizorní dřevěná budova, kterou místní začali využívat k pořádání zahradních oslav, učili se tu péct chleba nebo vařit pivo, až nakonec po skončení oficiálního programu toto místo převzali a stalo se funkčním místem sousedského setkávání. Tato zkušenost potvrdila Alexandrovo přesvědčení, že mnoho lidí se v zásadě touží zapojit do vytváření prostoru kolem sebe a když k tomu dostanou příležitost, zajímají se o proměnu daného místa mnohem víc, než když je postavíte před hotovou věc. Inspirací pro studenty může být zkušenost z Varšavy, kde po dobu jednoho léta fungoval bazén a hotel na místě opuštěné fontány, nesoucí název UFO (Unexpected FOuntain, "Nečekaná fontána"). Zde se o zábavu starala mimo jiné sedmdesátiletá DJka potvrzující, že podobné projekty nemají jen úzkou cílovou skupinu.

Seminář Alexandra Römera.

Zadavatelem workshopu věnujícího se problematickým oblastem ústeckého veřejného prostoru byl místostarosta Karel Karika. Ten spolu s Richardem Loskotem, který si studenty vzal pod svá křídla v galerii Hraničář, reprezentoval kontakt s praxí a s pohledem člověka, který má již zkušenost s prosazováním změn na městské úrovni. Prezentaci studentských prací uvedla Jitka Žambochová, která shrnula největší problémy a výzvy, kterým Ústí musí čelit, ale na druhou stranu naznačila, jak mnoho z nich zlepšit pomocí drobných a jednoduchých zásahů. Tříčlenná skupina ústeckých studentek z Ateliéru Přírodní materiály pak zkoumaly oblast Masarykovy třídy jako takové a připravily orientační plán upozorňující na krásná i prázdná místa v této části města. Součástí jejich práce byl také sběr podnětů od místních obyvatel, kteří často již ztratili vůli své okolí jakkoli kultivovat. Světlou výjimkou jsou dámy, jež zde do prázdných květináčů vysazují květiny, které jsou tu prakticky jedinou zelení kromě divokých porostů, o které se nikdo nestará. Vedle věcí, které v tomto prostoru chybí (lavičky, odpadkové koše, nájezdy pro kočárky), upozornily ale i na řadu věcí, které tu naopak přebývají (prázdné květináče, střechy vytvářející tmavá zákoutí). "Kdybychom měly flexu a náklaďák, už bychom to udělaly," přiznaly dívky, které chtějí toto téma dále řešit i na půdě ústecké univerzity.

Studenti z Technické univerzity v Liberci po konzultaci s berlínskými architekty vytvořili subtilní instalaci z lanek, na nichž by při realizaci projektu mělo viset vše, co takový prostor potřebuje (od osvětlení po odpadkové koše), čímž by se daný prostor zároveň vyčistil od všech nadbytečných objektů. Zajímavé by mohlo být také využití světel, které se přes den nabíjejí za využití solární energie a večer ji pak využívají k veřejnému osvětlení. Pokud věříte ve světlé zítřky, možná tady tuto instalaci v následujících měsících opravdu uvidíte (zapište si do diářů říjnový divadelní festival Kult).

Masarykova třída: Po Labi až do Hamburku.

Liberecké tahání za nitky na Masarykově třídě.

Rumunsko-italská dvojice Alessandro Nicolo a Teodora Lungu, kteří jsou v současné době na stáži u libereckého studia Mjölk, zas navrhovali proměnu nejbližšího okolí Hraničáře, kde ústí ústecké alternativní proudy a navíc kolem protéká klíšský potok, který je kolemjdoucím zbytečně skrytý. Šachtu umožňující vstup k vodě překrývá dřevěná konstrukce, jež svým tvarem nabádá k posezení, které tu je ovšem zakázáno. Mladí architekti tedy navrhli potok odkrýt a vytvořit kolem něj prostor vodního divadla, jehož hladina by se dala využívat k projekcím a představením a Hraničáři by tak přibyla další scéna, kam přivést návštěvníky a nové inspirační prameny.

Prostranství před Hraničářem, šachta ke klíšskému potoku.

Prezentace všech studentských projektů jsou k vidění v galerii Hraničář. Neutíkejte tedy z města do hor, jak je v tomto kraji zvykem, a přijďte nahlédnout do budoucnosti, jak ji vidí budoucí generace architektů a designérů. Ve zdejší kavárně byste také měli najít naše noviny s mapkou dalších zajímavých městských cílů, které pro vás vybrali studenti a absolventi zdejší Fakulty umění a designu. A je jen na vás, jestli dáváte přednost galeriím (zkuste nezabloudit cestou do Domu umění, kde vystavuje drážďanská umělkyně Ulrike Grossarth), kávě (v kavárně C'up) nebo borovičce, kterou můžete upíjet na baru v hospodě Hamburg, zatímco štamgasti nad ránem sledují záznam z koncertu Midi Lidi.

Ulrike Grossarth: Lublinské skladiště v Domě umění Ústí nad Labem.