Výstavní Olomouc, s tvarůžkem a oplatkou

06.04.2017

Olomoucké zahájení patřilo výtvarnému umění, což se ukázalo jako velmi šťastná volba. O dubnovém počasí není třeba dlouze rozjímat, a tak jsme po ostravských slunečných dnech vytáhli de_tschníky, zabalili se do de_tschek a schovali se ve výstavních sálech.

Funkci teplého přístřeší nesplňuje pouze olomoucká Lomená galerie, která nově patří česko-německé nástěnné malbě, pod níž je podepsán olomoucký writer Pauser a jeho berlínský kolega HRVB. Možná už tušíte, že se jedná o graffiti, které pořád patří především do ulic, a tak i Lomená galerie je lomeným průchodem v centru města, kudy zřejmě denně projde víc návštěvníků než Národní galerií (přinejmenším než začne výstava Gerharda Richtera).

Streetart bez hranic v Lomené galerii. Foto: BL

Streetart bez hranic v Lomené galerii. Foto: BL

Streetart ostatně k Olomouci tak nějak patří, každou chvíli tu procházíte klidnou uličkou, osamělým podloubím nebo městskými hradbami, kde se mohou tiše a nenásilně střetávat nejrůznější názorové proudy, a kde vás při náhlém uměleckém puzení nejspíš nikdo nepřistihne.

Olomoucký automat na kondomy. Foto: BL

Univerzitní město a jeho filosofie, historie a lingvistika. Foto: BL.

Slavnostní zahájení se konalo v Divadle umění a Muzeu hudby, které formálně prorostly v jedinou instituci, jež dnes hraje zásadní roli na olomoucké kulturní scéně. Kdo se naladil na německou dochvilnost, dostal za odměnu berlínskou kávu z RIXBOXu a mohl si v klidu projít výstavu Blanky Lamrové, která v roce 1989 fotografovala východoněmecké uprchlíky bivakující u západoněmecké ambasády v Praze. Blanka Lamrová pochází z Litovle nedaleko Olomouce, během onoho osudového léta ovšem pracovala jako fotografka Národní galerie v Praze. Pravidelně tehdy procházela kolem Velvyslanectví SRN, chvíli jí ovšem trvalo, než se odvážila stát se z náhodné kolemjdoucí také fotografkou. Vedle politického napětí a přísného dohledu policie vnímala také odvahu lidí, kteří opustili své centrálně plánované životy v NDR a vydali se na nejistý útěk přes Prahu. O Ostalgii, jak Němci trefně nazývají vzpomínky na socialistickou idylu, nemůže být ani řeči, když vidíte fotografie rodin, které utekly ze svých panelákových bytů, aby v Praze pod širým nebem doufaly v cestu na Západ.

Blanka Lamrová: Zlom epochy v knižní podobě. Foto: BL.

Ústředním bodem zahájení se stala vernisáž kreseb Adolfa Hölzela, které Muzeu darovali manželé Röthingerovi. Sběratel Heinz Röthinger se během vernisáže sám ujal slova a zdůrazňoval skromnost, s jakou Adolf Hölzel přistupoval ke svému dílu. Se stejnou skromností věnoval pan Röthinger svou sbírku malířovu rodnému městu, aby si kresby mohly znovu najít své obdivovatele i z řad veřejnosti. Sám pan Röthinger na Hölzelových obrazech nejvíce oceňuje jejich optimismus a zvědavost, s níž se autor vydával na neprobádané umělecké cesty. Hölzel se narodil v roce 1853, tedy ve stejném roce jako třeba Vincent van Gogh, a jeho tvorba se vyvíjela od impresionistických začátků směrem k abstrakci. Již v roce 1905 dokončil svůj první abstraktní obraz "Kompozice v červené", která ve své době znamenala zcela unikátní počin. Milovníci abstrakce mají v Olomouci výjimečnou příležitost vidět na jednom místě hned šestnáct Hölzelových kreseb (opět s jazykovým kurzem pro začátečníky: tuš / die Tusche), zatímco vídeňský Belvedere vystavuje jeden Hölzelův obraz a Albertina tři. Přitom se zdá, že tato výstava je ze své podstaty přirozenou součástí Česko-německého kulturního jara: osobnost Adolfa Hölzela propojuje jeho rodnou Olomouc s Vídní, kde studoval, i Německem, kde dále tvořil a působil. Dnes už jsme zvyklí, že si umělci příliš nelámou hlavu s překračováním uměleckých a geografických hranic, co ale na přelomu 19. a 20. století?

Vernisáž výstavy Adolfa Hölzela. Foto: BL.

Adolf Hölzel součástí Česko-německého kulturního jara. Foto: BL.

Úvodní raut se tentokrát konal ve výstavních prostorách Muzea umění, přímo v expozici Okamžité chrámy, které oslavují československé akční umění. Se sklenkou espresso martini jsme se tak mohli vracet do dob, kdy byl Milan Knížák ještě cool, a kdy vynesení jídelního stolu na ulici vyjadřovalo odpor vůči společenskému systému. Zřejmě na protest proti povrchnímu mezilidskému sbližování byly klíčovou součástí pohoštění také olomoucké tvarůžky, o nichž se v tomto městě věří, že spolehlivě zastírají alkoholový dech. Je jen na vašem vkusu, jestli vás víc odpuzuje odér alkoholu nebo syrečků, v Olomouci je naštěstí pravděpodobné, že všichni přítomní během večera okusí tvarůžky a kysané zelí v různém poměru, ocitnou se tedy na stejné lodi ještě dřív, než skončí v Ponorce. A kdo z této atmosféry potřeboval na chvilku uprchnout, mohl uposlechnout výzvy ředitele Michala Soukupa a vyběhnout do muzejní vížky, aby se na město zahleděl z výšky. Srdce češtinářů tiše zavýsklo a mohlo se pak s lehkostí věnovat další zábavě.

Espresso martini na terase Muzea umění. Foto: BL.

Olomouc z vížky. Foto: BL.

Bonusem pro návštěvníky Muzea umění je kombinovaná vstupenka do Arcidiecézního muzea, které vás musí nadchnout, ať už se zajímáte o architekturu, malbu nebo křesťanské umění. Budova muzea je zrekonstruována tak, abyste se dostali do všech jeho historických útrob, do podzemních chodeb nebo těsně pod střechu, nad silné klenuté stropy. Pokud jste už dlouho nebyli na zámku, kde byste dostali návleky, vězte, že zdejší sbírku obrazů si bez návleků neprojdete (mé hledání alternativních cest zde skončilo neúspěchem, byť za laskavého přihlížení pracovníků muzea). Překvapivá je i dočasná výstava "V oplatce jsi všecek tajně", která se věnuje rituálům spojeným s přijímáním Kristova těla a krve. Osobně jsem zde narazila na výjevy, na které na svých běžných návštěvách kostelů a galerií nejsem zvyklá, například na obrazy Krista uvězněného ve vinném lisu nebo na sochu Ježíše s pohyblivými pažemi, aby mohl být při velikonočních rituálech snímán z kříže a ukládán do hrobu. Středověké památky jsou tu navíc stavěny do kontrastu s díly známých autorů 20. století (mj. Františka Bílka, Jana Zrzavého nebo Ivana Sobotky), které oproti krvavým výjevům působí lehce, i když se stále obracejí k víře se vší důstojností. Je libo oplatku?


autorka: Barbora Langmajerová